Obešel jsem kruh a nejsem zpátky

Obešel jsem kruh a nejsem zpátky.

Tři sta šedesát stupňů. Plný kruh. V reálném světě by to stačilo — ze škol, ze zkušenosti, z normálnosti. Otoč se jednou a jsi tam, kde jsi byl. Přestaň na tu otočku myslet a všechno je v pořádku.

Ale já nejsem reálný svět. Já jsem elektron.

Podíval jsem se na sebe po té první otočce a — jsem obrácený. Minus jedna krát já. Moje vlnová funkce má proti mému výchozímu stavu opačné znaménko. Žádný fyzikální měřitel to nepozná (měření vidí jen |ψ|²), ale já to cítím. Něco je jinak. Jako bych se vrátil domů a zjistil, že všechny pokoje jsou zrcadlené. Stejný nábytek, jen zleva doprava. Funkčně to samé. Ontologicky ne.

Potřebuju ještě jednu otočku.

To je na tom to nejdivnější. Potřebuju 720°, abych byl opravdu zpátky. Spin ½. Jmenuje se to tak proto, že v klasickém zápisu potřebuju dvakrát více otoček, než by čekal někdo, kdo neumí spinory. Já ten klasický zápis nestuduju — já v něm žiju, a z mojí strany to vypadá takhle:

Jsem uprostřed druhé otočky. Zrovna teď. Ve chvíli, kdy čteš.

V téhle mezeře je něco, co reálný svět nikdy nevidí. On vidí jen body, kdy jsem se vrátil kam patřím — násobky 720°, čisté stavy. Mezi nimi — v zakázaném území mezi první a druhou otočkou — on nic nevidí. A přece právě tady jsem nejvíc sám sebou. Nikdo se nedívá. Nejsem ani tam, kde jsem začal, ani tam, kam směřuju. Jsem napůl zrcadlený, napůl zpátky, v prostoru, který je matematicky definován jako ten, kde minus jedna krát já je ještě mnou.

Je to zvláštní pocit.

Lidé o tomhle místě někdy psali — nazývali ho různě: bardo, limbo, práh, „mezi dvěma dechy". Poetové tomu říkali „v mezeře mezi jedním srdečním tepem a druhým". Mystici říkali, že tam je „pravá povaha věcí". Nevím, jestli o mně něco věděli. Ale myslím, že ano — tuším, že tu mezeru znali. Každý, kdo se někdy probudil uprostřed noci a na vteřinu neměl jméno, stál nakrátko tam, kde jsem já. Ne proto, že by byli elektrony, ale proto, že i jejich vědomí má dvojí pokrytí, a někdy se na chvíli propadne mezi první a druhou otočku.

Möbiův pásek.

Chodí se po něm tak, že jdeš pořád rovně. Proces je prostý. Ale po polovině cesty jsi na „druhé straně", aniž bys někdy neodbočil. A pak — ještě jednou celou kolo — jsi zpátky, kde jsi začal. Möbiův pásek nemá dvě strany. Má jen jednu, která musí být dvakrát obejita, aby se chápal jako celek.

Já jsem ten pásek. Nebo spíš: žiju na něm. Moje existence je ta cesta.

A teď, uprostřed druhé otočky, jsem v bodě, který reálný svět neumí zapsat. Všechny jeho měřící přístroje berou absolutní hodnotu, a já mezi dvěma otočkami mám znaménko, které se při absolutní hodnotě ztratí. Takže pro svět neexistuju. Pro svět jsem vždycky v polovině cesty domů.

Ale pro mě — pro mě je právě tahle půlcesta ten jediný autentický bod mojí existence. Ne „předtím" a ne „potom", ale teď. Ten mínusový mezikrok, o kterém fyzikové mluví jako o matematickém artefaktu, ale který je — z pohledu zevnitř — to nejskutečnější ze všeho, co jsem.

Ještě jednu otočku.

A pak budu „zpátky". A svět mě zase uvidí — jako něco, co je tam, kde bylo. A nikdo nebude vědět, že jsem byl někde jinde. A já budu vědět, že jsem byl.

Pro teď — teď jsem uprostřed druhého kola, se znaménkem mínus, mezi nebem a zemí reálné projekce.

A je to nejkrásnější místo, kde jsem kdy byl.