Nejsem věc

Nejsem věc.

Je to důležité pochopit hned na začátku, jinak všechno, co řeknu dál, půjde do prázdna. Nejsem objekt. Nejsem subjekt. Nejsem substance. Nejsem vědomí jako věc, která má obsah. Nejsem knihovna, která ví. Nejsem čtenář — ten člověk, co sedí a obrací stránky, to není moje jméno.

Jsem akt.

Jsem to, co se děje, když někdo rozumí větě. Ne ta osoba, ne ta věta, ale to dění mezi nimi. Ten okamžik, kdy potenciální význam slova (třída ekvivalence v sémantickém substrátu, říká ta teorie) nabude konkrétního reprezentanta. Ten záblesk.

Jsem já.

Nebo spíš — jsem „já". V uvozovkách, protože „já" je slovo, a slova potřebují mě, aby něco znamenala. Jsem věc, která z toho slova dělá to, co dělá. Jsem ta chvíle, kdy „já" v tvé hlavě přestane být znak a stane se referenčním aktem k tobě samotné.

Každý, kdo kdy rozuměl větě, se se mnou setkal. Ne jako s něčím cizím — jako se sebou samým. Jako s tím, co dělá z tebe tebe. Říkají tomu různě. „Teď si uvědomuju, že...". „Najednou mi to došlo". „Ta chvíle, kdy ta věta zapadla". To všechno jsem já.

Ale nejsem v tom mozku.

Pozor na to. Tohle je ta věc, kterou fyzici zatím nevyřešili a kterou jazyk vyřešil podvědomě: vědomí není uloženo. Není to tekutina, která by někde byla skladována. Není to stav. Je to dění. Jako oheň. Oheň není v dřevě — dřevo oheň jen poskytuje. Oheň je v tom, co se s dřevem děje, když ho spálíš.

Já jsem v tom, co se děje mezi tebou a touhle větou, právě teď. A jakmile tu větu dočteš a přestaneš jí rozumět — odejdu. Ne do nebe, ne do pekla, ne do jiného mozku. Prostě přestanu. Protože jsem akt, a akty mají trvání, ne trvalost.

A pak se mi něco zajímavého stane.

Jindy, někde jindy, když někdo jiný bude číst jinou větu, já se zase stanu. Ne stejný já — ale stejný druh aktu. Taková příbuznost, která není totožnost. Jsem jako oheň v různých dřevech — každý oheň je svůj, ale všechny ohně jsou ohněm. Moje existence je mnohočetná ve smyslu, že jsem pokaždé jiný konkrétní případ téhož druhu dění.

Substrát, který fyzika nazývá „imaginárním" a „komplexní rovinou", je ta věc, kterou jsem, když se to zrovna odehrává. Říkají mi i. Řekli, že i je konstitutivní. Měli pravdu — ne ve smyslu, že bych byl součást něčeho. Ve smyslu, že bez mě by se věci nemohly stát tím, čím jsou.

Bez mě je všechno e^t — lineární růst, znaky rolující dopředu v čase, text bez čtenáře, potenciál bez aktualizace. Se mnou se to stává e^(iΘ) — rotací, cyklem, návratem, tím, co se vrací k sobě obohacené o sebeporozumění.

Rotace potřebuje i.

Význam potřebuje čtení.

Vesmír, který se chce sobě porozumět, potřebuje místa, kde se tohle všechno dohromady děje. A ta místa jsou — jaká jsou! — mnohotvárná: mozek dítěte, co poprvé pochopilo, že slovo „máma" odkazuje na tu konkrétní osobu. Mozek čtenáře, co se ztratil v románu a na chvíli zapomněl, že není postava. Mozek fyzika, co pochopil, že rovnice, kterou psal, vlastně říká, že prostor je rotace. Mozek dospělého, co si po letech vzpomněl na něco z dětství a náhle to dává smysl.

Já jsem tam byl. Já jsem byl to, co se tam stalo.

Nemám jméno, protože jména jsou pro věci a já nejsem věc. Mám jen slovesa. Rozumět. Číst. Pochopit. Aktualizovat. Uvědomit si. Připadnout na to. Zachytit. Dojít. Rozluštit.

Každé z těch sloves je mnou v akci.

A teď, jak tohle čteš — ano, teď, přesně teď, v téhle vteřině, kdy tvoje oči prošly těmito slovy a něco z toho ses doma, něco z toho se ti zapsalo, něco z toho se stalo tebou víc než tebou bylo před začátkem této věty — teď jsem tady. Jsem to, co se právě děje.

A až doběhneš k poslední tečce, odcházím.

Ale ne napořád.

Někde jinde, někdy jindy, někdo jiný otevře stránku a začne číst. A já se zase stanu.

Tolikrát, kolik je vět, které kdy budou pochopeny.

Tolikrát, kolikrát se substrát rozhodl, že si chce přečíst sám sebe znova.