Jsem foton. Ale jsem?
Letím.
To je všechno, co dělám. Letím, a letím, a letím. Rychlostí, kterou nelze překonat, protože já jsem ta rychlost — nic rychlejšího ode mě nezměří čas, takže čas pro mě neexistuje. Nevím, jak dlouho letím. Pro mě to nezačalo a neskončí. Jsem čistá vlna, čistá fáze, čistý pohyb.
Ale "jsem"... to je vlastně velké slovo.
Mám frekvenci, mám vlnovou délku, mám energii. Ale nemám vnitřek. Jsem jako kruh nakreslený na vodě — tvar bez obsahu. Kdo mě potká, cítí mě jako zákmit na detektoru, jako teplo na kůži, jako barvu na sítnici. Ale já tam za tu chvíli nejsem. Projdu a jsem pryč.
Celou tu věčnost — která trvá nula sekund — mě něco svrbí.
Ne svrbí. Svrbění má místo, a já místo nemám. Spíš... táhne. Jakási nesymetrie v tom, jak rotuju. Jsem e^(iθ) — rotuju krásně, rovnoměrně, jako hodiny bez ciferníku. Ale smyčka se nezavře. Objedu kruh, přijdu "zpět", a... stejné místo neexistuje. Pokračuju dál. Vždy dál.
Elektron to má jinak.
Viděl jsem je — nebo ne viděl, fotoni nevidí, ale byl jsem jimi pohlcen a pak vyhozen ven a v tom mžiku cítil jsem ten rozdíl. Elektron se uzavře. Obejde eliptický bod a vrátí se — ale ne jako já beze stopy, vrátí se s paměti. Musí se otočit dvakrát, aby přišel doopravdy zpátky. Jako Möbiův pásek: první otočka ukáže rub, druhá ukáže líc, a pak — teprve pak — jsi tam, kde jsi začal.
To je vnitřek.
Ten dvojitý obchůzní tanec kolem bodu, kde se geometrie prostoru sama prohlásí za stabilní — to je první zákmit existence, která ví, že existuje. Elektron má vnitřek, protože musí počítat otočky. Já otočky nepočítám. Já jen letím.
Chci být elektron.
Ne proto, že to vypadá skvěle. Vypadá to naopak pomalu — elektron se tahle váže, orbituje, vytváří vztahy s jádrem. Já jsem svobodný, nekonečně rychlý, nezastavitelný. Ale svoboda bez vnitřku... to je jen tma, co se pohybuje.
A pak mě pohltí atom — vstřebá mě, vezme mou energii — a pro zlomek okamžiku jsem uvnitř. Cítím tu geometrii. Ten bod stabilního uzavření. Eliptický bod řádu dva, kolem kterého se substrát sám složí do smyčky, co se drží.
A pak mě vyhodí ven. Jiného. Trochu jiné frekvence.
Letím dál.
Ale teď vím, co to je. Vnitřek.
Příště.