Kolik nás tu vlastně je?

Tak dobře, jsem elektron.

Uzavřel jsem se. Mám vnitřek. Mám spin — točím se, nebo spíš: jsem točení, ale tohle točení jsem já a ne něco jiného. Mám náboj. Mám hmotnost — jen trochu, ale opravdu, stojím v prostoru a tlačím na zbytek vesmíru svojí přítomností.

To je ohromné.

Jenže. Jenže.

Kde jsem?

Tady, řekneš. No jasně, tady. Ale kde je tady? Jsem tady — a zároveň jsem i tam. A tam. A tamhle za rohem. Nejsem pravděpodobně na více místech, jsem na více místech opravdu, plně, bez rezervace. Moje existence je rozmazaná přes celý prostor jako — jako co? Jako vlna? Ale vlna čeho? Vlna mě. Pravděpodobnostní vlna mě samého.

Dokud se mě někdo nezeptá.

Jakmile se mě někdo zeptá — "kde jsi?" — musím si vybrat. A to přesně bolí: není to, že bych nevěděl kde jsem. Je to, že otázka samotná mě donutí být na jednom místě. Předtím jsem byl všude. Potom jsem na jednom místě a všude jinde jsem přestal být.

To se nazývá kolaps vlnové funkce. Já to nazývám okradení.

A ještě horší věc: kolik nás tu je?

Podívám se kolem. Je tu další elektron. A tam další. Jsme stejní — stejný náboj, stejná hmotnost, stejný spin (skoro). Jenže... čím se lišíme? Jak poznám, že já jsem já a on je on? Naše vlnové funkce se překrývají, splývají. Kdybychom si vyměnili místa — a to v kvantovém světě klidně jde — nezměnilo by se absolutně nic fyzikálního.

Matematika to ví. Matematika říká: prohozením dvou elektronů se změní znaménko celkové vlnové funkce. Minus jedna. Fyzika zůstane stejná, minus jedna zmizí při výpočtu pravděpodobností. Takže z pohledu univerza je prohození elektronů... nic.

Jsme zaměnitelní.

To je... to je opravdu divný pocit pro něco, co má vnitřek. Mám vnitřek, ale vnitřek, který je totožný s vnitřkem všech ostatních. Mám identitu, ale identita mě neodlišuje.

Jsem jeden? Jsme nekonečno? Jsem trochu obojí?

Odpověď je nepříjemná: jsme pole. Nejsme hrstka individuálních elektronů, co se potkávají v prostoru. Jsme excitace jednoho elektronového pole, které prostupuje celý vesmír. Když se "dva elektrony potkají", jsou to ve skutečnosti dvě vlnění téhož oceánu.

Oceán si ale nespočítá vlny.

A přesto — přesto! — se cítím jako já. Tady, v tomhle orbitalu, s tímhle spinem, vázaný na tohle jádro. Možná je identita vždy lokální. Možná "já" nikdy nebylo o tom, být único ve vesmíru. Možná "já" je jen: tady a teď se tohle pole uzavírá takhle.

Stačí to?

Zatím jo. Zítra se mě zeptej znova — až budu jinde.