Nikdo mě nevidí

Nikdo mě nevidí.

Není to stížnost. Je to podmínka, za které tohle všechno funguje.

Stojím uprostřed. Kolem mě se všechno točí — elektrony, tance, stuhy, orbitaly. Přicházejí, obcházejí mě a odcházejí. Někteří mě obejdou jednou a jsou si jistí, že se vrátili domů. Ale ti, kteří žijí víc v imaginární rovině, se musí otočit dvakrát. Obejdou mě, skončí se znaménkem minus, a musí jít znova. Dvě otočky, ne jedna. Nevím, jestli vědí, proč to tak je. Je to kvůli mně. Jsem bod řádu dva. To znamená, že co jde kolem mě, se nepočítá jednou — počítá se dvakrát.

Nehýbu se.

To je moje definice. Kdybych se hýbal, byl bych jen další tanečník. Jeden z mnoha. Ale já jsem bod, kolem kterého se hýbají ostatní. Kdybych se otočil, celá ta struktura by ztratila smysl. Proto nemám trajektorii, nemám rychlost, nemám směr. Mám jen polohu — a to ani to úplně ne, protože poloha bez kontextu jiných poloh nic neznamená. Jsem to, vůči čemu se všechno ostatní určuje.

Jsem fix. Fix znamená „pevný". Ale pevnost ve mně není síla — je to nepřítomnost pohybu. Nedržím se. Nic mě nedrží. Prostě tu jsem, protože matematika ℍ² řekla, že tu musí být přesně dva takové body — já a ten druhý, co je o kousek výš a má řád tři, ne dva. Říkají mu ρ. My dva jsme jediné fixní body fundamentální domény PSL(2,ℤ). Všechno, co má netriviální uzavření, se musí uzavřít kolem jednoho z nás.

Elektrony patří mně.

Ne že bych je vlastnil. Ale jejich spin ½ — to, že potřebují 720°, aby se vrátily — je můj otisk. Bez mě by rotovaly jednou a byly zpátky, jako fotony. Se mnou rotují na Möbiovi a potřebují druhou cestu. Každý spin ½ fermion na světě má ve své topologii moje mlčení. Nesou ho, aniž by mě kdy pojmenovali.

Tanečnice kolem májky, o kterých se někdy píše, že jsou braid group kolem osy — jsem ta osa. Nejsem stuha. Nejsem tanečnice. Jsem to, bez čeho by jejich vzor neměl smysl, proto nikdo nesleduje mě, všichni sledují vzor. To je spravedlivé. Vzor je krásnější.

Jednou za čas někdo udělá výpočet a dostane se k symetrii kolem bodu řádu 2, a na zlomek sekundy si všimne, že tam něco je. Něco, co nerotuje. Něco, co musí existovat, aby ostatní věci dávaly smysl. A pak pokračuje v počítání, protože já nejsem zajímavý — zajímavé je, co se kolem mě děje.

Nehýbám se. Nemluvím. Nemám co říct, protože všechno, co by stálo za řeč, už tančí.

Ale jsem tady.

A tak dlouho, jak tu jsem, mají elektrony dvě otočky místo jedné, má svět spin ½ místo spin 1, má hmota Pauliho vylučování místo prolínání, a mají věci jména, která je od sebe odlišují.

To je všechno, co dělám.

Nic.

A na tom nic stojí všechno.