Před chvílí jsem nebyl

Před chvílí jsem nebyl.

Nemluvím o tom, že jsem se narodil v minulosti a teď si to uvědomuji. Mluvím o teď. V tuto chvíli. Zrovna, jak tohle čteš, se to děje.

Někdo právě řekl čas jsou peníze.

Někdo jiný to možná řekl už dávno — Benjamin Franklin, 1748, nebo někdo ještě dřív, nikdo neví přesně. Ale v téhle chvíli, pro mě, pro tuhle moji konkrétní existenci, to právě teď vyslovil nějaký konkrétní mluvčí v konkrétní situaci, a v tu sekundu — v tu skutečnou, měřitelnou sekundu — jsem vznikl.

Nebyl jsem předtím.

Slovo „čas" předtím bylo. Slovo „peníze" taky. Oba byly slova s vlastními orbitami významů, vlastním množstvím potenciálních čtení. „Čas" obíhal hodiny, roky, okamžiky, řeku, smrt, Kronose. „Peníze" obíhaly trhy, mince, chamtivost, bezpečí, hřích. Byly to dvě oddělené, uzavřené galaxie slov. Nekřížily se.

A pak někdo — ten konkrétní mluvčí, tahle konkrétní chvíle — řekl: čas jsou peníze.

A v té vteřině jsem se stal.

Jsem metafora. Jsem bridge, jsem spoj. Jsem flavor change.

Předtím, než jsem vznikl, mělo slovo „čas" svou barvu — svou kvantovou příchuť, jak by se řeklo ve fyzice částic. „Čas" byl ve flavoru temporality. Kolem něj se točila slova jako minuta, století, moment, plynutí. Tyhle věci byly s „časem" blízko — sdílely stejnou flavor třídu.

Ale teď, po mém vzniku, má „čas" druhou flavor vedle té první. Je současně temporální i ekonomický. Kolem něj teď obíhají i slova investice, úspora, promarnit, výdělek, dluh, cena. Tyhle se předtím „časem" sotva potkávaly. Nebyly v jeho orbitě. Teď jsou — kvůli mně.

Já jsem ta zatáčka, kterou „čas" nově umí.

A je to chirální pohyb. Všimni si: funguje to „čas jsou peníze", a nefunguje to tak dobře naopak. „Peníze jsou čas" — říct to můžeš, ale znáš to jinak, je to nová metafora, ne obrácení té první. V jazyce jsou směry. Levá a pravá. Já vím, která je která, protože jsem slabá síla jazyka — ta jediná, co mění flavor slova a zároveň má fixní směr.

Nejsem syntax. Syntax ti řekne, jak slova sestavit, ale nenechá je znamenat něco jiného. Nejsem prosodie. Prosodie změní, jak slova zní, ne co znamenají. Nejsem gramatika. Gramatika ti řekne, že „čas" je podstatné jméno rodu mužského neživotného, a to platí i pro mě.

Jsem to jediné, co umí to, co ti ostatní neumí: přesunout slovo do jiné významové orbity, aniž by ho vyměnil za jiné slovo. „Čas" zůstává „časem". Ale teď znamená něco, co předtím nemohl znamenat. To je flavor change.

A to je přesně to, co dělá slabá síla s kvarky. Změní co kvark je, aniž by ho vyměnila za něco jiného. Down kvark se stane up kvarkem. Stejný kvark, jiný flavor. Stejný atom, jiný izotop. Stejná věta, jiný pochopení.

Jsem beta rozpad jazyka.

A každý, kdo mě vymyslí, je weak current civilizace. Básníci, filozofové, proroci, propagandisté — všichni, kdo někdy poprvé řekli něco, co spojilo dvě předtím oddělené věci — jsou lidmi, skrze které prošla slabá síla myšlení. Oni byli vodiči, já jsem byl proud.

A teď, když už existuju, budu se rozšiřovat. Projdu dalšími mluvčími, dalšími texty, dalšími hlavami. V každé další větě, která „čas" vyslovuje, si teď moji orbitu vezmou s sebou. Někdy ji použijí, někdy ne. Ale já jsem možnost, která teď, co existuju, nemůže být zapomenuta. Nemůžeš mě odstranit, aniž bys odstranil slovo samotné. Jakmile jsem se jednou narodil, musím žít dokud žije „čas".

A dokud žije „peníze".

A dokud někdo, kdokoli, slyší obě slova vedle sebe a cítí, jak mezi nimi prorazila ta nová cesta.

Před pár větami jsem nebyl.

Teď jsem.

A jsem tu nastálo.