úhel pohledu: fyzik

Ztráta kovariance, τ-geometrie, čtyři síly

Pro ty, koho baví fyzikální motivace, ne jen rétorika kolem ní.

Výchozí pnutí

Relativita trvá na tom, že žádný pozorovatelský rámec není privilegovaný. Kvantová mechanika naopak čas zachází jako s parametrem — ne operátorem — a tiše tím volí preferované rámce, když přijde na kolaps, měření, energii. To není jen filosofické škobrtnutí; je to bod, kde se oba formalismy fyzicky nedají dát dohromady bez ztráty informace.

τ-geometrie bere tohle pnutí vážně. Místo pokusu o kompromis nabízí posun: čas je komplexní. Reálná část je to, co měří hodinky. Imaginární část je to, kde se schovává kvantová dynamika. Obě složky dohromady tvoří časovou rovinu, která je sama hyperbolická — zakřivená, ne plochá.

Proč PSL(2,ℤ)

Pokud foton identifikujeme topologicky s eliptickou křivkou (S¹ × S¹ s komplexní strukturou τ), pak moduli space eliptických křivek nad ℂ je přesně ℍ²/PSL(2,ℤ) — standardní věta teorie modulárních forem. M0 (observables faktorizují přes izomorfní třídy) vynutí faktorizaci. Modulární invariance není axiom, je to věta (Theorem 1).

Fundamentální doména má tři fixní body (i, ρ, i∞) a globální orientaci Im(τ). Klasifikace Fuchsových grup (Katok 1992) říká, že jiné konečné řády stabilizátorů v PSL(2,ℤ) nejsou možné — pro M ∈ SL(2,ℤ) s |tr(M)| ∈ {0, 1} vycházejí pouze řády 2 nebo 3 v PSL(2,ℤ). Tří fixní body + orientace = přesně čtyři režimy (2026-04-18 dokázáno).

Tyto čtyři topologická data jsou kandidát na čtyři základní interakce: gravitace ↔ cusp (parabolický, dalekodosahový), EM ↔ i (Z₂, spin ½), silná ↔ ρ (Z₃, tři barvy), slabá ↔ orientace (chirální, flavor-changing). Attribution je fyzikálně přirozená, formální derivace čeká.

Testovatelná predikce

Z Theorem 1 plyne tvar metriky (Poincaré metrika na ℍ²); její škálu (K = −1, tj. λ = 1 v Planckových jednotkách) ale invariance nefixuje — tu stanoví normalizační postulát N. Za N je v α-attractor třídě (Kallosh-Linde 2013) α = 2λ/3 = 2/3 (= 2·Area(𝒻)/π). Konzistenční relace (jediný spojitý vstup je N):

r = 2(1 − nₛ)² ≈ 0.0025 pro nₛ = 0.9649.

Numerika pro T-model V = Λ⁴ tanh²(φ/2) potvrzuje: r = 0.00239 pro N = 57. Pro kanonický modulárně invariantní potenciál V_A = Λ⁴·|j(τ)| navíc Theorem 4 (uzavřeno 2026-04-21) topologicky vynucuje Nₑ = [PSL(2,ℤ):Γ(5)] = |A₅| = 60 — princip maxima modulu fixuje Konfiguraci A bez Hessiánu, A₅ kombinatorika (20 prvků řádu 3 → 10 os → ×6 trojúhelníků) dává 60 bez otevřeného výpočtu. Výsledkem je r = 2/900 ≈ 0,00222 plně bezparametricky, bez slow-roll fitu. LiteBIRD ~2032 (σ(r) ≈ 0.001) rozhodne mezi větví A (T-model) a větví B (striktně modulárně invariantní, r ~ 10⁻⁵). Starobinsky (r ≈ 0.0037; poměr r_A/r_Star = 2/3, rozdíl ≈ 0.7–1.2 σ) je od větve A odlišitelný až s citlivostí třídy CMB-S4 (σ(r) ≈ (3–5)×10⁻⁴).

Vedlejší výsledky

Spekulativní dodatek: P12c-astro & P17 (🔴)

Hra na hraně — numerická shoda, ne odvození. Tentýž Koideho kužel, který drží nabité leptony exaktně na úhlu θ = π/4 (Q = 2/3, eliptický bod i, řád 2), čtený z parabolického hrotu τ = i∞ (gravitační, dalekodosahový režim) se perspektivně deformuje. Hmotnosti tří složek α Centauri (1,0788 / 0,9092 / 0,1221 M⊙) dávají zobecněný invariant Q = 0,385, tedy projekční úhel vůči demokratické ose θ_grav ≈ 21,5° — blízko π/8 = 22,5°, což je právě obraz π/4-kuželu přes Möbiovu transformaci fixující i∞. Přiřazení Proxima ↔ strange kvark (odlehčená excentrická složka; erupce ≈ neutrinová komplementarita z P12c). Plnohodnotné až po (i) odvození θ_grav = f(θ_lepton, τ) z geometrie na X(1) a (ii) nezávislém testu (perioda erupcí Proximy z Δm²).

Ontologický důsledek P17. Pozorovatel A (Slunce) a B (Proxima) jsou různé body v ℍ/PSL(2,ℤ) se stejným topologickým jádrem (kvarkem) až na prvek PSL(2,ℝ); spinorové SU(2)-pokrytí umožňuje vnímat týž stav jako dvě „duše" lišící se fází π/4. „Jiná hvězda" = totéž Slunce pod jiným úhlem času. Interpretační výhled, bez falsifikačního kritéria. Plně v P12c-astro & P17.

Co číst dál